To je jedno, jak to bylo s kalhotama. Čo bolo, to bolo. Ale jedno vim jistě. Ať už udělali cokoli, ať to byl kyselej déšť, nebo jiná ekologická katastrofa cisterny se savem, nebo nehoda Leviho, kterej jel se svým golfem plnym peří, mrtě domů. Normálně bílá zeď přejetá vápnem nebo jinym svinstvem. Sousedovic dům, těch, co si nahrabali slušnej majlant na vobchodu s kradenejma autama dováženejma vod Rusáků, z ničeho nic taky vod shora do půlky bílej. Do půlky. Všechno do půlky bílý. Nejčastějc půlka domů. A to, co je dole, ulice, to je, do hajzlu, červený. Všecko. Bíločervený. Vod shora dolů. Nahoře polský peří, dole polská menstruace. Nahoře polskej sníh dovezenej z polskýho nebe, dole polskej spolek polskejch řezníků a uzenářů. A kamkoli se podivám, všude se s kýblema barvy a s válečkama motá ňáká voranžová služba, ve vzduchu varovně plápolaj červenobílý pásky, aby na ně nesedaly a nesraly vrány. Cajtkáry, jiný káry, ňáký instalace, lešení, nezdravě, prostě nezdravě to město vypadá, sputniky můžou udělat fotku z vesmíru, paranoja.