Finské pouto
1 / 2
„Timothy, já tvrdím, že o každém člověku lze jen z pouhého vnějšího vzezření a způsobu mluvy zjistit mnohé. Třeba tady Liu neznám, dnes večer jsem ji potkala poprvé. Jsem ale přesvědčená, že kdyby ses mě zeptal na něco z jejího osobního života, dokázala bych odpovědět.“ Společnost ztichla. Muži po sobě pokukovali a Lie se honilo hlavou: Tahle žena se mi líbí. Má v sobě něco výjimečného. „Dobrá,“ řekl Timothy. „Dej mi chvilku, vymyslím otázku.“ Mari se postavila. „Já jdu na dámy a vy mezitím můžete vymyslet tři otázky. Když na ně nebudu schopná odpovědět, platím další rundu. Když ano, odteď zvete vy mě.“ Na tvářích mužů bylo vidět, jak se jejich opilé mozky snaží dovtípit, o co v té podivné hře půjde. „Sázka přijata,“ řekl Timothy. „Má ta hra nějaká pravidla?“ „Domluvme se, že otázky musí být takové, aby na ně Lia sama znala odpovědi,“ navrhla Mari. Lia se zasmála. Když Mari odešla, muži začali horlivě diskutovat. „Kdes tu ženskou vzala, Lio?“ Tlumenými hlasy se jim podařilo dohodnout se na otázkách. Prozradili Lie, že jejich tématy bude cestování, peníze a sex. „Takže základní lidské potřeby,“ poznamenal Timothy. Když se Mari vrátila, u stolu zavládlo napětí. Timothy se postavil. „Hlavním číslem dnešního večera je: Vše, co jste kdy chtěli vědět o Lie. A první otázka zní… Víme, že ráda cestuje. Jaké je její nejoblíbenější místo v zahraničí?“ Lia se pousmála. Všichni v Levelu věděli, které město navštívila už třikrát. Cestování bylo jedno z mála osobních témat, o kterých v práci mluvila. Mari ale neměla šanci to správné místo uhodnout. „Opravdu těžké. Vyloženě zlé. Možných odpovědí je tolik,“ řekla Mari. Všichni čekali, že nad tím bude dlouho přemýšlet, ale Mari přišla s odpovědí hned. „Řekla bych, že je to nějaké malé městečko v jižní Francii. Někde v Provence.“ Společnost kolem stolu zírala na Mari jako u vytržení, největší šok to byl ovšem pro Liu. „To je úplně správně! Jak jsi na to přišla?“ zeptala se Lia. „Z mnoha drobností,“ vysvětlovala Mari. Bylo pravděpodobné, že se Lia zaměřovala na Evropu, plat grafičky by na daleké cesty ani nestačil. Lia řekla během večera několik francouzských slov a vyslovila je s jihofrancouzským přízvukem. Její kůže byla světlá, což napovídalo, že se na dovolenou nejezdila opalovat. Během večera navíc mluvila o svých zálibách v dobrém víně, jídle a kultuře. „A ještě spousta dalších podobných maličkostí mi napověděla. Co je to za město, Lio?“ „Carpentras. V Provence.“ „Dobrý odhad,“ čekl Timothy. „Obdivuhodná dedukce. Anebo náhoda.“ To nemůže být jen náhoda, pomyslela si Lia. Timothy přednesl další otázku: „Odpověď na tuto otázku neznáme ani my. Jakou nejhodnotnější věc Lia vlastní?“ „Tohle by mělo být snadné,“ odpověděla Mari. „Opravdu hodnotných věcí obvykle moc nebývá. Musím to ale promyslet.“ Všichni potichu čekali. Hloupé, přemýšlela Lia. Tohle nemůže uhodnout. I pro mě samotnou by bylo těžké říct, jakou nejhodnotnější věc vlastním. „Lia by mohla mít nějaké dědictví. Já se vsadím, že nejhodnotnější věcí, kterou vlastní, jsou akcie,“ řekla Mari.