Pár ledovců už roztálo od toho pošmourného únorového dne, kdy jsem neoslavil své osmdesáté narozeniny. Před tím jubileem se na mě ze všech stran valily žádosti o rozhovor, článek, anebo alespoň nějaký bilanční vejšplecht. Přátelé i členové rodiny se přimlouvali za své oblíbené novináře a komentátory, ale já všechno odmítal, protože jsem jednak slavit nechtěl, a potom jsem se styděl. Život máme každý jen jeden a mně připadá, že už neexistuje žádná otázka, kterou by mi někdo někde nepoložil. A připadá mi trapné, abych neustále naskakoval na ten skřípající kolotoč a odpovídal na to samé stejnými slovy, jenže na to, abych to pokaždé vtipně obměnil a řekl zase nějak jinak, na to už taky nemám sílu. A tak jsem o svých osmdesátinách nakonec jen zpovzdálí žasnul, jaká se kolem nich strhla ve staré vlasti mediální smršť, a říkal si, že to je stejně všechno jedno, že se mi to už dávno vymknulo z rukou a že si nakonec každý stejně napíše a řekne to, co bude chtít. A co bych tak o životě s osmi křížky na hrbu mohl komu říkat? Že je to vlastně neustálá radost? Ráno otevřu oči, oknem proudí světlo, jsem ve své posteli, a hned se zaraduju, že stále ještě vím, kde jsem. Protože já už párkrát zažil i to, že jsem ležel v nějaké posteli v nějakém pokoji, dozníval ve mně sen, a já si nemohl vzpomenout, co tam dělám. To se mi ovšem stávalo i v mládí, pro tenhle stav dokonce existuje termín, jamais vu, to se jenom někde v mozku na chvíli odpojí něco, co bývá vždycky propojené. Tehdy stačilo počkat a za chvíli bylo jasno. Teď už bych z toho měl hrůzu, bál bych se, jestli se mi to třeba už neodpojilo navždycky. Raději lezu z postele a oblékám se s radostí, že stále ještě vím, kdo jsem. Jsem režisér, co dorežíroval. Ono se to nezdá, ale režie je mentální i fyzický nápor. Občas mi ta dřina schází, ale na to, aby to člověk dělal poctivě, už není šťáva. Už bych prostě nevydržel ten záhul od rána do noci, mít v hlavě všecko, co se má anebo co by se mělo udělat a jak, když se všecko dá natočit na víc než jeden způsob. Jde z toho hrůza, člověk celé noci probdí a strašně ho to vyčerpává. A já už ze sebe tolik šťávy nikdy ždímat nebudu. Co tedy dělám, když nerežíruju? Po ránu pěchuju kávu do misky se stříbrným držadlem a vrážím ji do poniklované mašiny, ještě dolít vodu a už crčí do hrníčku espresso. Kde jsou všichni? Martina odvezla Jimmyho a Andyho do školy a teď možná někde něco shání nebo nakupuje, ale já si nestěžuju, sám skoro nikdy nejsem. O nohy se mi třou plavosrstý Bobík a drátěnkovitá, šedivá Myška, pesosové nejmilejší, kříženci z útulku. Neměli jsme s Martinou sílu na vychovávání štěňat, tak jsme zachránili tuhle dospělou dvojici před utracením. Bobík je mohutný a líný, má v sobě kus labradora a zlatého retrívra a ze všeho nejraději chrápe jako já. Myška je postavou poloviční a nervní, je All-American, kdovíkolik plemen se v ní spletlo dohromady, ale hlavně to je útěkářka. Podhrabává ploty a na procházkách se náhle zastaví, ztuhne a zavětří, to vím, že je zle, okamžitě na ni křičím, ať jde k noze, jenže to už je většinou pozdě, to už bere roha. Vrací se za pár hodin kdoví odkud, špinavá, unavená a spokojená. Je jí úplně jedno, že jsme ji mezitím málem obrečeli. Kafe si odnáším do obýváku, trochu toporně, s nohama to není žádná sláva, i když se dá říct, že chodím pořád ještě líp než James Cagney, když s námi natáčel Ragtime. James byl tehdy v mém věku, ale když jsme ho potřebovali natočit při chůzi, tak jsme mu museli sehnat dvojníka, a přitom to byl slavný tanečník, který celý život protančil. Takže i tohle je nakonec radost, kafe jsem nerozlil a sedám si do křesla v obýváku. Je tu tak krásně, že si ze všeho nejdřív zapálím doutník.