Hvězdný prach
1 / 2
Kdysi dávno žil jeden mládenec, který toužil získat to, po čem jeho srdce prahlo. A třebaže na takovém začátku není nic nového (neboť každý příběh o každém mládenci, jenž kdy žil nebo bude žít, by mohl takto začínat), je na mladém muži i na příběhu, který se chystáme vyprávět, mnoho neobvyklého, i když ani on sám se o tom nikdy nedozvěděl všechno. Ten příběh začal, stejně jako mnoho jiných příběhů, ve Zdi. Městečko Zeď najdete tam, kde stojí už šest set let, na vysokém žulovém výběžku uprostřed lesů. Domy jsou tu staré a hranaté, postavené z šedého kamene, s tmavými břidlicovými střechami a vysokými komíny. Protože skalní výběžek není nijak veliký, šetří domy místem, opírají se jeden o druhý, tisknou se k sobě a jen občas dovolí nějakému keříku či stromku usadit se těsně při své zdi. Ze Zdi vede jen jedna silnice, klikatá polní cesta, prudce stoupající z lesa, kde ji lemují balvany a drobné kamení. Když po ní půjdete dál na jih, ven z lesa, stane se z ní opravdová silnice pokrytá asfaltem. A když půjdete ještě dál, rozšíří se do několika proudů, po kterých v každé denní i noční době uhánějí osobní auta i náklaďáky od města k městu. Nakonec vás dovede až do Londýna, ale Londýn je od Zdi celou noc jízdy. Obyvatelé Zdi jsou nemluvní a zachmuření. Můžete je rozdělit na dva výrazné typy: rodilé Zďovany, stejně šedé a vysoké a přísné jako ta skála, na níž vystavěli své město, a ty druhé, kteří se ve Zdi během století usadili. Dole pod vesnicí směrem na západ je les, směrem k jihu se rozkládá zrádně klidné jezero napájené potoky, jež stékají z kopců za Zdí směrem na sever. Na těch kopcích jsou pole a louky, na nichž se pasou ovce. Na východě jsou další lesy. Ale úplně nejblíže je na východní straně vysoká šedá kamenná zeď, podle níž dostalo město jméno. Je velice stará, postavená z velkých hrubě tesaných žulových kvádrů, vybíhá z lesů a zase se do nich vrací. V té zdi je jediná trhlina: mezera asi šest stop široká, kousek na sever od vesnice. Tou mezerou je vidět velikou zelenou louku, za loukou potok a za potokem stromy. Mezi těmi stromy, úplně vzadu, bývají občas vidět nezřetelné tvary a postavy. Veliké postavy a podivné postavy a drobné třpytivé věci, které se zablýsknou a zajiskří a zmizí. Třebaže je na té louce sladká a hustá tráva, žádný z vesničanů nikdy nevyhnal svůj dobytek na druhou stranu zdi. Ani se tam nikdy nic nepěstovalo. Místo toho už staletí, ba možná i celá tisíciletí, stavěli u trhliny ve zdi stráže a ze všech sil se snažili na ni nemyslet. Dokonce i dnes se u trhliny ve dne v noci v osmihodinových směnách střídají vždy dva obyvatelé města. Jsou vyzbrojeni pořádnými dřevěnými holemi a stojí na vnitřní straně zdi, každý na jednom konci mezery. Jejich hlavní funkcí je zabránit dětem, aby vybíhaly trhlinou na louku a za ni. Příležitostně také musí odehnat nějakého osamělého tuláka nebo náhodného návštěvníka, který by se chtěl dostat trhlinou do města. Děti se zaleknou už při pohledu na silné hole stráží, co se týká tuláků a návštěvníků, musí být hlídky vynalézavější, ale k fyzické síle se uchylují jen v nejnutnějších případech, kdy nevystačí s báchorkami o čerstvě zasetém trávníku či nebezpečném býku, který se na pastvě utrhl. Jen velice zřídka přijde ke Zdi někdo, kdo ví, co hledá, a takové lidi stráže někdy vpustí. Mají v očích zvláštní pohled. Když ho jednou spatříte, s ničím si jej nespletete. Za celé dvacáté století se tu neobjevil případ pašování, aspoň pokud místní lidé vědí, a všichni jsou na to náležitě hrdí. Jednou za devět let si stráže odpočinou - o svátku prvního máje, kdy se na louce koná trh.
Události, o nichž budeme vyprávět, se odehrály před mnoha a mnoha lety. Na anglickém trůně byla tenkrát královna Viktorie. Tehdy ještě nebyla černě oděnou vdovou z Windsoru: měla tváře jako jablíčka a pružný krok, a lord Melbourne často míval důvod pokárat - pochopitelně jemně - mladou královnu za její nezodpovědnost. Nebyla dosud provdaná, třebaže už byla velice zamilovaná. Pan Charles Dickens vydával na pokračování svého Olivera Twista, pan Draper právě poprvé vyfotografoval Měsíc a pan Morse nedávno předtím oznámil světu, že ví, jak posílat zprávy po kovových drátech. Kdybyste se před nimi byli zmínili o vílách a kouzlech, byli by se na vás přezíravě usmáli, možná až na pana Dickense, tehdy ještě mladého bezvousého muže. Ten by se na vás byl asi podíval zamyšleně. Toho jara přijíždělo na britské ostrovy mnoho lidí. Přijížděli po jednom po dvou a přistávali v Doveru, v Londýně nebo také v Liverpoolu: muži i ženy s pletí bledou jako papír, s pletí tmavou jako sopečná hornina, s pletí barvy skořice. Mluvili nesčetnými jazyky a cestovali parníky, na koních, v maringotkách nebo povozech, mnozí také pěšky. Přijížděli po celý duben. V té době bylo Dunstanovi Thornovi osmnáct a nebyl romantik. Měl ořechově hnědé vlasy, ořechově hnědé oči a ořechově hnědé pihy. Byl středně vysoký a mluvil pomalu. Měl příjemný úsměv, který prosvětloval jeho obličej zevnitř, a snil - pokud někdy na otcově louce snil - o tom, že opustí vesnici Zeď a její nevyzpytatelné kouzlo a půjde do Londýna, do Edinburghu nebo do Dublinu, či do jiného velkého města, kde věci nejsou závislé na tom, z které strany vane vítr. Pracoval na hospodářství svého otce a nevlastnil nic kromě malé chaloupky na poli za vsí, kterou dostal od rodičů. Tenkrát v dubnu přicházeli kvůli trhu do Zdi návštěvníci a Dunstanovi připadali velice protivní. Hostinec pana Bromiose, Sedmá straka, za normálních okolností změť prázdných pokojů, se naplnil už minulý týden a nyní si cizinci začali pronajímat pokoje na statcích a v domech měšťanů, platíce za ubytování cizími mincemi, bylinami a kořením, by dokonce drahými kameny. Jak se den trhu blížil, atmosféra očekávání se stupňovala. Lidé se budili časněji, počítali dny, počítali minuty. Stráže u brány, po stranách zdi, byly nervózní a neklidné. Mezi stromy na zadním okraji louky se pohybovaly postavy a stíny. U Sedmé straky působila Bridget Comfreyová, považovaná za nejkrásnější pomocnici v kuchyni, jakou vesnice pamatovala, napětí ve vztazích mezi Tommym Foresterem, s nímž ji bylo možno vídat na procházkách po celý uplynulý rok, a mohutným mužem s tmavýma očima a drobnou štěbetavou opičkou. Muž znal jen několik anglických slov, ale velice výmluvně se usmíval, kdykoliv byla Bridget nablízku. Ve výčepu seděli domácí nepohodlně blízko k hostům a pronášeli řeči jako: "Je to jen jednou za devět let." "Za starých časů to prý bývalo každý rok, o svatojánské noci." "Zeptejte se pana Bromiose. Ten to bude vědět." Pan Bromios byl vysoký a měl olivovou pleť. Černé vlasy mu pokrývaly hlavu hustými kučerami a měl zelené oči. Když se z dívek v městečku stávaly ženy, velice si pana Bromiose všímaly, ale on si jich nevšímal vůbec. Povídalo se, že přišel do vsi kdysi dávno, jako návštěvník. Ale zůstal a jeho víno bylo skutečně dobré, v tom se místní naprosto shodovali. V baru se strhla hlasitá hádka mezi Tommym Forestrerem a tím tmavookým mužem, který si říkal Alum Bey. "Zastavte je! Pro jméno boží! Zastavte je!" křičela Bridget. "Chtějí jít na zadní dvůr! Chtějí se kvůli mně bít!" A půvabně přitom pohazovala hlavou, takže se světlo petrolejky třpytilo v jejích dokonalých zlatých lokýnkách. Nikdo se je nepokusil zastavit, i když celá řada lidí, místních i hostů, vyšla ven, aby se na ten zápas podívali. Tommy Forester si sundal košili a pozvedl zaťaté pěsti k hrudníku. Cizinec se zasmál a odplivl si do trávy. Pak uchopil Tommyho za pravou ruku a vyhodil ho, až přeletěl bradou napřed přes trávník. Tommy se vyškrábal na nohy a rozběhl se proti cizinci. Uštědřil mu prudkou ránu do tváře, ale hned nato padl na zem a s obličejem v blátě lapal po dechu. Alum Bey mu seděl na zádech, pochechtával se a říkal něco arabsky. Tak rychle a snadno skončil ten boj. Alum Bey se zvedl, pyšně došel k Bridget Comfreyové, hluboce se před ní uklonil a usmál se zářivými zuby. Bridget ho ignorovala a běžela k Tommymu. "Proboha, co ti udělal, miláčku?" ptala se a utírala mu zástěrkou z obličeje bláto. Utěšovala ho nejsladšími slovy. Alum Bey se i s diváky vrátil do baru, a když se objevil i Tommy, blahosklonně mu koupil láhev Chablis. Žádný z nich si nebyl tak zcela jist, kdo vyhrál a kdo prohrál. Dunstan Thorn toho večera u Sedmé straky nebyl: byl to praktický mládenec, který se posledních šest měsíců snažil získat srdce Daisy Hempstockové, mladé ženy taktéž praktického založení. Za pěkných večerů se procházívali kolem vesnice a debatovali o výhodách střídání plodin, o počasí a podobných racionálních věcech. Na těchto procházkách, při nichž byli pravidelně doprovázeni Daisinou matkou a mladší sestrou, které se zdvořile držely šest kroků za nimi, se na sebe zamilovaně dívali. U dveří domu Hempstockových se pak Dunstan vždycky zastavil, uklonil se a popřál dámám dobrou noc. A Daisy Hempstocková pak vešla dovnitř, sundala si klobouk a řekla: "Tolik bych si přála, aby se pan Thorn už konečně rozhodl a požádal o mou ruku. Papá by proti tomu jistě nic nenamítal." "Ó ne, jsem si jista, že by souhlasil," odpověděla Daisina matka toho večera, jako to říkala každý večer. A také si odložila klobouk a rukavice a vstoupila se svými dcerami do obývacího pokoje, v němž seděl velice vysoký pán s velice dlouhou černou bradou a něco hledal ve své brašně. Daisy, její matka i její sestra pána (který trochu mluvil anglicky a přijel před několika dny) pozdravily úklonou. Dočasný nájemník povstal a uklonil se jim také. Pak se vrátil ke své práci a probíral, třídil a leštil jakési dřevěné zboží...