Já vraždím
1 / 2
"Něco mi říka, že nemáš rád lidi." "Ty je máš rád?" "Ne vždycky. Někdy se je snažím pochopit, a když to nedokážu , aspoň se snažím je neodsuzovat." "I v tomhle jsme stejní. Lišíme se jenom v tom, že ty, když skončíš hovor s nimi, se můžeš cítit unavený. Můžeš jí domů a vypnout mozek a každou jeho nemoc. Já ne. Já v noci nemůžu spát, protože má bolest nikdy neodpočíva." " A co tedy v noci děláś, abys tu svou bolest utíśil?" Jean-Loup trochu provokoval. Odpověd na seba dala čakat. Bylo to, jako by se na světlo pomalu vynořoval nejaký předmet zabalený ve spoustě papíru. "Já vraždím..." "Co to zname..." Hlas Jean-Loupa přerušila hudba. Byla to obyčejná melancholická skladba s vtíravou melodii, a přesto po posledních dvou slovech zněla jako hrozba. Trvala jenom asi dest vteřin a pak skončila stejně rychle, ako zazněla. V hrobovém tichu, které následovalo, všichni jasně slyšeli cvaknutí položeného telefonu. Jean-Loup prudce zvedl hlavu k ostatním. V místnosti bylo chladno, které ještě více zmrazily jejich myšlenky, ale všichni si připadali, jako by se najednou zadívaly do oslepujícího požáru Sodomy a Gomory.