Motýlek
1 / 2
Jedenáctý sešit; Sbohem trestanecké kolonii
Útěk s Číňany
Nasedl jsem poslední. Čokoláda do nás strčil a člun se pohnul směrem k řece. Místo pagájí máme dvě pořádná velká vesla. Jedním pádluje vpředu Cuic, druhým já. Neuběhly ani dvě hodiny a vyrazili jsme na řeku. Už hodinu prší. Místo nepromokavého pláště jsem si přes sebe přehodil obarvený pytel od mouky. Cuic a jednoruký mají také každý jeden pytel. Tři hodiny nato, neseni odlivem, jsme propluli mezi oběma majáky. Vím, že moře už je blízko, protože majáky jsou na nejzazších výběžcích ústí. Vyjeli jsme z Kourou bez obtíží se vztyčenou plachtou i kosatkou. Vítr nás zasáhl ze strany s takovou silou, že ho musím nechat klouzat po plachtě. Vyrazili jsme tvrdě proti moři, jako šipka jsme prolítli posledními metry ústí a rychle jsme se začali vzdalovat od břehu. Maják na Královském ostrově čtyřicet kilometrů před námi nám udává směr. Před třinácti dny jsem byl za tím majákem na ostrově Ďábel. Mí dva čínští společníci nezdraví výbuchem radosti to noční vyplutí na širé moře a rychlé odpoutání od Velké země. Tihle synové nebe nemají ve zvyku dávat najevo své city jako my. Když jsme se octli na moři, řekl Cuic normálním hlasem: "Vyjeli jsme prima." Jednoruký dodal: "Jo, dostali jsme se na moře úplně hladce." "Cuic-cuicu, mám žízeň. Podej mi trochu tafie." Nejdřív nalili mně a potom si dali také každý pořádný doušek rumu. Vyplul jsem bez kompasu, ale nevadí, naučil jsem se při prvním útěku řídit loď podle slunce, měsíce, hvězd a větru. Zamířil jsem tedy stěžeň proti Polárce a vyrazil jsem bez váhání na širé moře. Člun se drží dobře. Najíždí na vlny měkce a skoro se nekymácí. Vítr je velice silný, takže jsme ráno už hodně daleko od břehů ostrovů Spásy. Kdyby to nebylo tak velké riziko, přiblížil bych se k Ďáblovi, abych se na něj mohl dosyta vynadívat z moře. Po šest dnů bylo moře rozbouřené, ale nepřešlo a nestrhla se ani jedna bouřka. Velice silný vítr nás hnal dost rychle k západu. Cuic-cuic a Hue jsou skvělí společníci. Nikdy si nestěžují ani na bouřlivé počasí, ani na slunce, ani na noční chlad. Jediné, co mě mrzí, je, že se žádný z nich nechce ani dotknout kormidla a řídit člun pár hodin, abych se mohl vyspat. Třikrát nebo čtyřikrát za den připravují něco k jídlu. Všechny slepice a kohouty už jsme spořádali. Včera jsem řekl Cuicovi v legraci: "Kdypak sníme čuníka?" Byl z toho hrozný malér. ...