Rekodifikace soukromého práva v ČR přinesla zásadní změny pro právní jednání i odpovědnost právnických osob. S účinností občanského zákoníku od roku 2014 totiž došlo k zásadní koncepční změně v náhledu na právnickou osobu. Tuto změnu lze vyčíst jak z důvodové zprávy, tak ze samotného textu občanského zákoníku. Dle jeho § 151 odst. 1 „zákon stanoví, popřípadě zakladatelské právní jednání určí, jakým způsobem a v jakém rozsahu členové orgánů právnické osoby za ni rozhodují a nahrazují její vůli“. Z úmyslu zákonodárce vyjádřeného v důvodové zprávě, jakož i z jazykového a systematického výkladu § 151 lze usuzovat, že právnická osoba vlastní vůli nemá, jelikož její vůli vždy nahrazují členové orgánů právnické osoby. To má zásadní význam pro konstrukci právního i protiprávního jednání a odpovědnosti právnické osoby, jakož i pro deliktní způsobilost právnické osoby. Z § 24 občanského zákoníku totiž plyne, že deliktně odpovídají jen osoby způsobilé rozumem posoudit a ovládnout své vlastní jednání. V pravém slova smyslu tak zřejmě může odpovídat pouze člověk, tj. fyzická osoba, neboť pouze člověk má „vlastní“ rozum a vůli. Právě proto je cílem předkládané monografie odpovědět na otázku, jak mohou právnické osoby v českém právním řádu právně jednat a (nejen za své jednání) také právně odpovídat. V monografii jsou zkoumány obecné i zvláštní otázky subjektivity, právního jednání a odpovědnosti, procesního jednání, subjektivní a objektivní odpovědnosti, delegované zavázanosti či jednání statutárních orgánů právnických osob, jakož i problémy veřejnoprávních deliktů a působení základních práv na právní vztahy právnických osob.
