Svým mozartovským debutem s Českou filharmonií a Jiřím Bělohlávkem (Supraphon 2017) na sebe Jan Bartoš upoutal značnou pozornost mezinárodní kritiky. Jeho vzácná a recenzenty vysoce ceněná schopnost propojení promyšlené architektury s hlubokou emocionalitou díla (a tuto kvalitu tak dobře známe od Bartošových průvodců, Ivana Moravce a Alfreda Brendela) se v ještě bohatší míře ukazuje právě v jeho pojetí Beethovena. Na cestě od rané „haydnovské" Sonáty č. 3 C dur přes vrcholně dramatickou „Appassionatu" až k transcendentní poslední Sonátě č. 32 c moll, kterou jako by se skladatel už loučil s tímto světem, nám interpret dává zažít podivuhodnou jednotu i barevnost skladatelova klavírního díla. Za 30 let mezi jeho prvním a posledním klavírním opusem Beethoven vyzkoušel bezpočet inovací a experimentů, a přesto se některá stěžejní témata zas a znovu vynořují; otisk neopakovatelné skladatelovy hudební DNA je zřejmý už od jeho prvních opusů. Bartošův Beethoven tiše promlouvá, zpívá i burácí. Svět plný emocí a kontrastů. Obraz, jehož barvy se vám vtisknou do paměti. To není jen „další Beethoven". To je fascinující putování světem plným barev, kontrastů a emocí.