Podšité chvilky

 Tento výbor se skládá ze tří částí: první tvoří povídky ze samostatného souboru nazvaného Podšité chvilky, druhou jeden z prvních Vianových pokusů, Pohádka pro průměrné lidi, napsaná pro jeho budoucí ženu Ursulu Kubler. Třetí součástí tohoto výboru jsou Pornografické spisy, jejichž téma usměrňuje všudepřítomný Vianův humor do patřičných mezí. Sem patří Vianova přednáška o pornografické literatuře a povídka Drankula.
Ukázka
Hasiči


Patrick zoufale škrtal zápalkou o stěnu, jejíž poněkud odřená malba byla dokonalým škrtátkem. Při šestém pokusu se naráz zlomila a on přestal, ježto dosud nevěděl, co je to spálit si prsty při zapalování příliš krátkého úlomku.
S písní, v níž se často objevovalo jméno Ježíš, si to namířil do kuchyně. Jeho rodiče totiž měli radši, když se zápalky nacházejí vedle plynového sporáku, než ve skříni na hračky, proti čemuž mohl Patrick podat pouze formální protest, neboť nebyl tím silnějším. Pokud jde o jméno Ježíš, to byla dodatečná a svévolná rekriminace, jakési zdokonalení, neboť nikdo z domu nechodil do kostela.
Stoupl si na špičky, nadzdvihl víčko plechové dózičky a vzal si jednu z lehkých sírově žlutých tyčinek. Pokaždé jen jednu: člověk zase nemá tolik příležitostí k chůzi.
Pak vykonal nazpátek cestu z kuchyně do obýváku.
Když jsem vcházel dovnitř, záclona již pěkně plápolala krásným jasným plamenem. Pat, sedící uprostřed obýváku, si říkal, jestli je to opravdu švanda.
Když uviděl můj zaujatý výraz, rozhodl se pro protažený obličej.
"Poslouchej,“ povídám mu. "Buďto tě to bavilo, a pak je zbytečné plakat, anebo tě to nebaví, a pak nevím, proč jsi to udělal."
"Až tak mě to zase nebavilo," řekl, "ale zápalka je přece k tomu, aby se s ní zapalovalo."
Počemž se rozbulil jako tele.
Abych ukázal, že to neberu tak tragicky, zvolil jsem ležérní tón.
"Nic si z toho nedělej," povídám. "Já jsem taky, když mi bylo šest, zapálil staré kanystry s benzínem."
"Ty já neměl. Musel jsem vzít zavděk tím, co bylo."
"Pojď do jídelny," povídám, "a zapomenem, co se stalo."
"Budeme si hrát s autíčkama," zvolal nadšeně. "Už nejmíň tři dny jsme si nehráli s autíčkama."
Opustili jsme obývák, jehož dveře jsem diskrétně zavřel. Záclony už úplně shořely a oheň začínal zachvacovat koberec.
"Pojď," povídám. "Ty si vezmeš modré a já červené."
Pohlédl na mě, aby se ujistil, že už nemyslím na ten oheň, a pak spokojeně prohlásil:
"Sleduj, jak ti to natřu."
Po hodině hry s autíčky a nekonečné debatě o vhodnosti či nevhodnosti odvety se mi ho podařilo odvést do jeho pokoje, kde ho čekala jeho krabice s vodovkami, jak jsem ho s horečnou netrpělivostí ujišťoval. Pak jsem se vybavil prostěradlem a vnikl do obýváku, abych udusil počínající požár, který jsem v žádném případě nechtěl brát tragicky.
Tam už nebylo vidět, neboť atmosféra byla zasmraděna černým kouřem. Pokoušel jsem se určit, zda nabývá vrchu pach spálené vlny nad pachem spečené malby, a skončil jsem záchvatem kašle, který mě málem roztrhal. S funěním a chrchláním jsem si zabalil hlavu do prostěradla, ale hned jsem ji zase rozbalil, neboť zmíněné prostěradlo začínalo chytat.
Vzduch byl prostoupen černavými pablesky a podlaha praskala a syčela. Tu a tam vyrážely veselé plamínky a předávaly svůj žár tomu, co dosud nehořelo. Když jsem ucítil, jak se jeden z těch žhnoucích jazyků vkrádá do mé nohavice, zatroubil jsem na ústup a zavřel dveře. Byl jsem rázem zpátky v jídelně. Pak jsem zašel do pokoje mého syna.
"Moc hezky to hoří," řekl jsem mu. "Pojď, zavoláme hasiče."
Přistoupil jsem ke stolku, na němž stál telefon, a vytočil sedmnáctku.
"Haló?" povídám.
"Haló?" bylo mi odpovězeno.
"U mě hoří."
"Jaká je adresa?"
Označil jsem zeměpisnou šířku, zeměpisnou délku i nadmořskou výšku bytu.
"Dobrá," bylo mi odpovězeno. "Posílám vám hasiče."
"Děkuju," povídám.
Vzápětí se mi podařilo získat další spojení a říkal jsem si, jak skvěle fungují telefonní centrály. Ozval se nějaký bujarý hlas.
"Haló?"
"Haló?" povídám. "Hasiči?"
"Jeden z hasičů," bylo mi odpovězeno.
"U mě hoří," povídám.
"To máte štěstí," odpověděl mi hasič. "Chcete si domluvit návštěvu?"
"Vy nemůžete přijet hned?" zeptal jsem se.
"To je nemožné, pane," řekl. "Je toho na nás teď moc, hoří všude možně. Pozítří ve tři hodiny, to je všechno, co pro vás mohu udělat."
"Dobrá," řekl jsem. "Děkuju. Tak pozítří."
"Na shledanou, pane," řekl. "Hlavně nenechte ten oheň vyhasnout."
Zavolal jsem Pata.
Zabal si kufřík," povídám mu. Pojedeme na pár let k tetě Surinamě.
"Prima!" vykřikl Pat.
"Tak vidíš," řekl jsem mu, "neměl jsi to zapalovat dneska, hasiči můžou přijet až za dva dny. To bys koukal, jaká mají auta!"
"Poslouchej," řekl Pat, "jsou zápalky na zapalování? Jo, nebo ne?"
"Přirozeně, že jsou," povídám. "K čemu chceš, aby byly?"
"Ten chlap, co je vymyslel, je teda úžasnej debil," řekl Pat. "Zápalkou by se nemělo dát zapálit všechno."
"To máš pravdu," povídám.
"No jo," uzavřel to. "Co se dá dělat. Pojď si hrát. Tentokrát budeš mít modré ty."
"Budeme hrát v taxíku," povídám. "Hoď sebou."