Vypravěčkou této neobyčejné prózy je malířka, která se rozchází s mužem, aby našla bytostnou nezávislost a nebezpečnou svobodu. Místo barvami a tvary se tentokrát vyjadřuje slovy. Napohled chaotickou, kypící i zajíkavou promluvou, improvizací na různá témata, nesměřuje k jasně uspořádanému projevu: slovem se snaží zachytit "ne-slovo", to, co je mezi řádky a zdá se být nesdělitelné. Slovo je pouze prostředek, "návnada", a nevypráví se jím příběh, ale zachycuje se měnlivý stav hledajícího ducha. Abstraktnost myšlení se střetává se slastí i trýzní matérie, jedno se vyjadřuje skrze druhé,a zjevuje se radost.
Text Živé vody (Água viva, 1973) se v původně delší rukopisné verzi z roku 1971 jmenoval "Za myšlením: monolog se životem". Také další zvažovaný titul "Křičící objekt" naznačuje povahu této "ne-knihy", v jejímž stínu se ztrácí příběh i sama autorka, aby místo nich nastoupila "vynalezená pravda" - prapůvodní, neosobní esence všeho. "Živá voda, něco, co zurčí. U pramene..."
