Pamatuju si, že když jsem poprvé četla Lolitu, bylo to v takové té mé pubertální rádobyintelektuální fázi, kdy jsem chtěla působit hrozně důležitě tím, že čtu velké, složité romány. Už tenkrát jsem ale tu knihu vnímala jako něco výjimečného, i když jsem jí ještě nedokázala patřičně ocenit. Pak jsem ji četla znovu, v osmnácti, ve dvaadvaceti, v pětadvaceti. Pokaždé na mě působila jinak a pokaždé jsem byla víc a víc uchvácená tím dokonale vybroušeným jazykem, se kterým jsem se v jiných knihách nesetkala. Kniha, o které mnozí tvrdí, že je kvůli svému citlivému tématu odsouzeníhodná (dokonce kvůli tomu vyšla poprvé až po dvou letech od dokončení, v roce 1955 v pařížském Olympia Press), v sobě nese jeden z nejkrásnějších záznamů o tom, že literatura může být uchvacující už jen proto, jakým způsobem je čtenáři podána. Nabokovovo psaní si vychutnáte, je to nenapodobitelná ukázka naprosté spisovatelské brilantnosti.
Číst víc