Večer neprídem
- Nakladatel
- Mladé letá, 1972
- Počet stran
- 239
Našli jste nepřesnosti? Dejte nám, prosím, vědět!
Narodila se 20. července 1914 ve Vrútkách. Lidovou a měšťanskou školu vychodila v rodišti, pak studovala na učitelském ústavu v Bratislavě. V letech 1937-1939 pracovala jako redaktorka časopisů Slovenský východ a Novosti v Košicích. Během války žila v Prešově a Bratislavě a věnovala se literární tvorbě. V letech 1945-1951 byla ředitelkou nakladatelství Svojeť v Košicích. Po přestěhování se do Bratislavy pracovala nejdříve v podniku Obnova (1951-1954) a potom v západoslovenském vodárnách a kanalizacích (1954-1960). Roku 1960 se stala redaktorkou dětského časopisu Jitřenka, kde působila až do odchodu na důchod v roce 1972. V letech 1990-1992 byla poslankyní NR SR za DS. Žije v Bratislavě.
Narodila se 20. července 1914 ve Vrútkách. Lidovou a měšťanskou školu vychodila v rodišti, pak studovala na učitelském ústavu v Bratislavě. V letech 1937-1939 pracovala jako redaktorka časopisů Slovenský východ a Novosti v Košicích. Během války žila v Prešově a Bratislavě a věnovala se literární tvorbě. V letech 1945-1951 byla ředitelkou nakladatelství Svojeť v Košicích. Po přestěhování se do Bratislavy pracovala nejdříve v podniku Obnova (1951-1954) a potom v západoslovenském vodárnách a kanalizacích (1954-1960). Roku 1960 se stala redaktorkou dětského časopisu Jitřenka, kde působila až do odchodu na důchod v roce 1972. V letech 1990-1992 byla poslankyní NR SR za DS. Žije v Bratislavě.
Po víceleté časopisecké přípravě knižně debutovala sbírkou povídek a rysů Zrcadlový most i> (1941). V 40. letech napsala dramatu Mária i> (1943), Kdosi je za dveřmi i> (1944) a Žiji cizí život i> (1947) o osudech mladých žen. V prvním románu Přístav klidu i> (1944) zobrazila životní příběhy několika generací zemanského rodu z Liptova. V trilogii Andělská zem i> (1946), Hora pokušení i> (1948) a Dievočka, vstaň! I> (1948) popsala životní příběh dívky z horské samoty. V následujícím románu Ďáblův čardáš i> (1958) tematicky sáhla do období prvních poválečných let. V následujících letech se zaměřila na tvorbu pro děti a mládež. V kratších prózách Jakubko i> (1959) a Šedá húska i> (1959), jakož i v novelovom triptychu Taková divná jaro i> (1962), širší komponované novele Bosý generál i> (1962) a v později vydané knize povídek Otec, řekni pravdu i> (1977) vyprávěla příběhy malých dětí z let války a SNP. V dívčím románu Večer nepřijdu i> (1964) se tématicky vrátila do současnosti a zobrazila v něm citový život dívky na prahu dospívání. Jako psychologickou sondu do duše dospívajícího chlapce lze charakterizovat i román Moje je pomsta ??i> (1967). Romantickou kompozici i stylizaci má román Hříšná země Atlantis i> (1966). V 60. letech pro nejmenší děti ještě napsala autorské pohádky Do vidění, Zuzanka i> (1966) a Hanibal za branou i> (1970), Pihovatý nosík i> (1970), Maťko a já i> (1986), jakož i loutkovou hru Bambusová princezna i> (1966).
Po desetiletí tvorby pro děti a mládež se opět vrátila k psaní pro dospělé. Nejdříve to byla kniha povídek Kamenný růženec i> (1970), pak napsala historickou trilogii Alžbetin dvůr i> (1971), Volání větru i> (1974) a Květ hrůzy i> (1977), v níž zobrazila životní osudy čtyř generací více zemanskych rodin v Turci od 18. století až do nedávné minulosti. V souboru novel Hodina zažíhania svící i> (1979) se tématicky vrátila do současnosti. Po tomto krátkém období se opět vrátila k historické tématu. Životní osudy několika generací koželužny popsala v románech Hedvábná stezka i> (1980), Žízeň i> (1981) a Klikatý let motýla i> (1983). V beletrizovaných memoárech Vějíř s fialkami i> (1986) představila celou galerii svých přátel a literárních druhů. Tématem románu Hlas starých houslí i> (1988) je život a mezilidské vztahy v domově důchodců. Sondou do života rodiny a školy současných městských dětí ze sídliště je próza pro mládež Spát na slunci i> (1988). V románu Noční koncert i> (1989) vyprávěla osud skupiny dávných Slovensku vystěhovalců, kteří dožívají v domově důchodců v Kanadě daleko od vlasti. V románu Víno králů i> (1993) zobrazila životní osudy skupiny maturantů z roku 1939. V románu Harlekýnové miliony i> (1994) tematicky sáhla do prostředí a zákulisí parlamentní praxe. Životní příběh starého manželského páru vyprávěla v románu Vraní oči i> (1995). Osudy dvou žen, které se nikdy neviděly a neuvidí, zachytila ??v románu Dvě slova i> (1966). Vztah manželů Adama a Evy a jejich syny Petra a Pavla obnažila zase v románu I v ráji prší i> (1997). Osud mladého narkomana a jeho těžce-hořký návrat ze dna nicoty popsala v knize Růže ze samého dna i> (1997). Své soukromí odhalila v vzpomínkové próze s názvem Ještě jednou i> (1998).
H. Zelinová je průkopnicí rozhlasového a televizního dramatického žánru na Slovensku. Již v 40. letech pro rozhlas napsala hry Kytice pivoňkou i> (1946) a Vavřínový věnec i> (1948). Později to byly historické i pohádkové hry Valghata ??i> (1956), Kde hvízdají drozdi i> (1960), Jánošíkova píšťala i> (1960), Tma má modré oči i> (1962), Bosý generál i> (1962), Palička štěstí i> (1965), Kismet i> (1968). < BR>
Pro televizi napsala hry Iluze i> (1956), Jakubko i> (1959), 49 dní i> (1960), ametystový květ i> (1965), Bambusová princezna i> (1966), Slunečnice i> (1967), Světlo na spodní ratolesti i> (1967), Kamínek z mého prahu i> (1968), Kamenný růženec i> (1969), Rosa na trávě i> (1972), pohár plná ambrózie i> (1974) a některé jiné.
„A tak se toho vzdáte. Všeho se vzdáte. Už nikdy nebudete chtít znovu milovat, bez ohledu na to, jaká tvář lásky se vám ukáže. Protože žádná nestojí za to, abyste ještě někdy spatřili její odvrácenou tvář.“