Středověké válečnictví se vyznačovalo činy svědčícími o strašlivé krutosti. Avšak jakkoli bylo takové jednání barbarské, zřídkakdy probíhalo nekontrolovaně. Tyto činy byly obvykle promyšlené: ohavné krutosti měly za cíl dosáhnout konkrétního výsledku. Objevná monografie anglického badatele nabízí dosud nejpodrobnější líčení proslulých i méně známých válečných ukrutností a zařazuje je do kontextu strategie a taktiky středověkého válečnictví, kdy se k nim neváhaly uchýlit ani největší osobnosti rytířství. Autor se nespokojuje s konstatováním, že brutalita prostých vojáků byla výsledkem „pouhého poslouchání rozkazů“, ale snaží se odhalit jejich psychologické a egoistické motivy.