Základní pojmy bývají užívány sice se samozřejmostí, avšak bez vědomí jejich filosofického fundamentu. V knize se nejprve krátce vymezují tyto termíny: výchova, výuka, učitel, teorie vyučování, žák, teorie učení, učivo, vzdělání. Potom jsou zevrubně prošetřovány ty nejdůležitější, totiž výchova, vzdělání, učitel, žák a názornost. Protože pedagogika deklaruje, že výchovné a vzdělávací působení nemá být povrchní, poslední reflexe se obrací k lidskému nitru.

Prof. Radim Palouš, který v nedávných dnech oslavil důstojné životní jubileum, v předloženém textu vychází ze svých celoživotních lásek: z antické filosofie, z křesťanské tradice, z Jana Amose Komenského, ale i z fenomenologické kritiky vědy (či vědotechniky jak ji nazýval jeho milovaný učitel prof. Jan Patočka). Jeho výklady nejsou žádné suché a vyčerpávající úvahy, ale stručná a hutná shrnutí dlouholeté kontemplace nad základy, o které se jeho filosofické úvahy o pedagogice opírají.
Filosofie výchovy není věda v pravém slova smyslu, ale cesta ke skrytým předpokladům lidské aktivity - a touto cestou se autor ve svých úvahách vydal. Náhled, který na této cestě vytěžil, předkládá čtenáři k úvaze a k vlastnímu zamyšlení, místy vybízí, místy nutí ke změně zorného úhlu, ale zcela jistě nezapře i své osobité vidění některých problémů, k němuž dospěl studiem řady autorit ve filosofii a v oblasti pedagogiky.