Jaroslava Rejtmanová, oslovovaná Jarka, přijela na školní sraz od maturity do Chomutova vůbec poprvé. Po dvaceti letech. Většina dívek zůstala po „zdrávce“ ve zdravotnictví, jen málo z nich se uchytilo v jiných oborech. Oslava to byla velkolepá, ale už ten večer se začaly tříbit problémy, starosti, kamarádky se svěřovaly s životními prohrami, ztrátami i nálezy. Jarka je mimořádně citlivá, má dar předtuchy, od mládí je senzibilka. Její osud se stane součástí řetězce příběhů, jež téměř popírají logiku a oddělují svět Zde od toho Tam...
Ukázka z textu:
„Probuď se, slyšíš? Probuď se! Dýchej!“
Otevřela oči, naprosto nechápala, kde je. Někdo s ní klepe a hrudník ztuhl jako v krunýři. Svíral se a drtil, pálil nedostatkem vzduchu. V hlavě jí hučelo, ztěžka se prodírala rudými koly k vědomí. Zvuky bodaly k zešílení.
„Jarko! Nadechni se! Dělej!“
Rozpomínala se, jak to má být. Tam dole musí povolit bránici a… Slyšela se, jak hlasitě nabírá dech. Vzduch zabolel až v kostech. Křičela by, kdyby mohla. Rudá kola v mozku krájely ohnivé jiskry. Co ještě? V první řadě musela ulevit bolesti na prsou a nabrat kyslík. Soustředila se na nádechy. Zároveň se rozpomínala, kde je, dokonce na zádech rozeznala tlačící sádru Davidova předloktí.
„Už je dobře… Klid…“
Posadila se, přijala sklenici čehosi k pití. Lok se prodíral dolů a chladil. Tělo už bolelo málo... Už se
naučila před onou poslední chvílí utéct do jiného příběhu...
