Prvé pokusy s hromadným usmrcením lidí za pomocí pojízdných plynových komor uskutečnili nacisté v roce 1939. Nejprve umírali duševně a mentálně postižení Němci a Rakušané, uprostřed války už byly vybíjeny celé tábory sovětských zajatců a civilistů. Plynové vozy se staly vrcholem mobility a efektivnosti nacistického vyhlazovacího systému. Statisíce lidí byly zavražděny v polském Chelmnu, běloruském Malém Trostinci či srbském Bělehradě, aniž by se jich musela dotknout ruka vrahova. Organizované smrti neunikly ani lidické děti, tisíce československých Židů, nebo stovky pacientů psychiatrické léčebny v Dobřanech u Plzně.
Zvrácená tvořivost technologů konečného řešení fascinuje svojí jednoduchostí a chladnokrevnou účinností. Mnohé ze spáchaných zločinů se naplno vyjevilo až po desetiletích, během soudních procesů s dopadenými pachateli, kteří ale až příliš často unikli zaslouženému trestu.