Po generačním románu Vybíjená přichází nejpopulárnější tuzemský spisovatel s komorní psychologickou novelou, která podle jeho vlastních slov pojednává „hlavně o tom, jak obtížné je v Čechách napsat — a koneckonců i prožít — cituplný příběh“. Lekce tvůrčího psaní je ovšem také sebevědomým autorským gestem: jakoby téměř z ničeho, navíc přímo před očima čtenáře vzniká příběh učitele tvůrčího psaní, v němž se proplétají osudy několika jeho studentů a především jedné „báječné náhradní matky“. Suverénní vypravěčství, pevně sevřená kompozice, smysl pro gradaci i tajemství či dovedné propojení jednotlivých motivů — i to jsou zdánlivě samozřejmé součásti tohoto prozaického „rychlokurzu psaní“.