Zástupy žasly nad jeho učením

Rozjímaní na základě Duchovních cvičení svatého Ignáce z Loyoly.

Než byla Duchovní cvičení oficiálně potvrzena papežem Pavlem III. v roce 1548 a než si dobyla jakéhokoli veřejného úspěchu, byl si Ignác už dobře vědom mimořádného pokladu, který měl v rukou. V dopisu jednomu ze svých pozdějších spolubratří píše se sobě vlastní pokorou a prostotou: “Cvičení jsou tím nejlepším, co si jen v tomto životě mohu přát k tomu, aby člověk mohl sám osobně užívat plodné pomoci a také ji přinášet druhým.” Nešlo o lacinou chválu člověka nadšeného sebou a svým dílem.

Od prvního úředního potvrzení Apoštolským stolcem se k Duchovním cvičením vyjádřilo dalších třicet papežů. Nepochybně nejdůležitějším dokumentem zabývajícím se Cvičeními je encyklika Pia XI. Mens nostra: “Je prokazatelné – píše Pius XI. – že mezi všemi metodami konání duchovních cvičení má jedna naprosté prvenství. Hovoříme o metodě užívané svatým Ignácem z Loyoly. Tato podivuhodná knížečka, malá svým rozsahem, ale plná moudrosti, zazářila od doby svého slavnostního potvrzení (…) jako nejmoudřejší a jedinečně všeobecný kodex pravd potřebných k vedení duší na cestě spásy.” Jan Pavel II. nazval Duchovní cvičení “mimořádně účinným prostředkem hluboké obnovy křesťanského života.