Paměti, deníky, tajemné obrazy se smyslem pro nadčasovou absurditu a každodenní surreálno, to je palčivý román Michaela Stavariče. Autor ho označil za svůj zásadní text. Vypráví o klukovi, jemuž se mísí minulost a přítomnost. Po záhadné smrti své mámy vyrůstá u strýčka uprostřed hor, nad spletí tajemných podzemních chodeb. Vyrůstá v místě, které je po staletí vydáno všanc nebezpečím všeho druhu. Radost ze života ale nezabily ani dávné války, ani revoluce. Není nakonec stejně největší hrozbou dospívání? Kdy nám svět dospělých už nikdy nemůže lhát? Navracejí se „tytéž“ vzpomínky, odlišně vnímané v kontextu doby i v kontextu zastřešujících informací; ty jen umocňují dobovou slepotu. Hranice mezi realitou a surreálnem je prostupná. Lidé mizí, krajem táhnou vojáci různých armád, hladové smečky psů, duchové... Děje se cosi obludného, roky nízkosti, špíny, hrůz. Děje se cosi obludného, roky radostí, her, lásek. Vypravěč nedokáže být stejný jako oni. A kdo to nedokáže, s tím je konec. Netrpělivá touha po rozuzlení žene vypravěčovy věty, které nerozlišují sny dětství a magii puberty. Touha po temnotě, po tmavých koutech, po ráji, po mytickém středu, kde snící bytosti vznikají ze snů a pak zase ony mají sny; musejí snít, jinak zahynou. Toto jsme my. Toto je sen, který žijeme. Svět už nám nikdy nemůže lhát.