Hugo Boettinger byl vyhledávaným portrétistou vyšších vrstev, tvůrcem křehkých dívčích aktů a zároveň autorem humoristických kreseb a karikatur známým širokému publiku jako Dr. Desiderius. Boettingerovy především portrétní kresby byly výjimečně populární a během jeho života byly mnohokrát vystavovány a publikovány.
Ve dvacátých letech se s humoristickými kresbami Huga Boettingera podepisovanými pseudonymem Dr. Desiderius často setkávali čtenáři Lidových novin, Prager Presse, Světozoru a řady dalších periodik. Kresby byly také vydány v několika albech. Jeho výstavy v Praze i v menších městech budily pravidelně velký zájem publika i tisku a jeho veselá dílka se na výstavách také velmi rychle prodávala. Roku 1923 při příležitosti Boettingerovy výstavy v Topičově salonu v Praze, na niž se doslova stály fronty, konstatoval kritik Václav Nebeský, že „není snad této chvíle druhého českého malíře, který těšil by se větší oblibě v kruzích nejširších, nad karikaturistu Hugo Boettingera“.
Žádný z teoretiků umění, kteří se osobou Huga Boettingera zabývali, se nemohl nepodivit nad tím, jak se může v jedné osobě skrývat pohotový kreslíř, který bystře glosuje a ironizuje veškeré dění kolem sebe, a zároveň malíř poněkud zpátečnických idylických krajin zaplněných snícími dívkami. Boettinger měl totiž v té době již za sebou také dvacet let malířské kariéry. Patřil k secesní generaci a v prvním desetiletí 20. století se jevil jako slibný talent, aktivně se účastnil výstav doma i v zahraničí a kritikou byl dobře hodnocen.
Proměny, kterými prošlo umění v následujících letech, Boettinger sledoval skepticky a s nepochopením. Většinou se moderní umělecké směry stávaly jen předmětem vtipu některé z jeho veselých kreseb. Po roce 1918 se jeho původně soukromá záliba v komických portrétech známých, pozorovací talent a vrozené vtipálkovství spojily v novinových a časopiseckých kresbách, v nichž našel nové pole působnosti. Jimi se proslavil jako humoristický kreslíř Dr. Desiderius. Pro české výtvarné umění má význam jako jeden z prvních profesionálních novinových kreslířů, který dokázal velmi živě zachytit portréty osobností utvářejících politické a kulturní dějiny Československa od jeho založení a zároveň prostřednictvím kreslených vtipů komentovat aktuální společenské dění.
Pokud se mu v malbě nedařilo držet krok s dobou, v novinových a časopiseckých kresbách zachycoval naopak moderní život se všemi jeho aspekty s charakteristickou lehkostí a hravostí i, jak sám přiznával, s posedlostí. Tato lehkost, s níž tvořil, má na svědomí obrovské množství prací – jak maleb a kresebných studií, které se počítají na stovky, tak humoristických a portrétních kreseb a náčrtků, jichž existuje několik tisíc. Velká část jeho děl přitom vždy byla a je v soukromých sbírkách. Tato výstava tak není a ani nemůže být vyčerpávajícím přehledem tvorby Huga Boettingera. Je spíše výběrem upozorňujícím na zajímavé rysy Boettingerovy osobnosti a jeho rozsáhlého a rozmanitého díla. Exponáty pochází z českých veřejných i soukromých sbírek a především z Boettingerovy kresebné pozůstalosti, kterou získala roku 1957 Západočeská galerie v Plzni.
Velkého obdivovatele svých děl i dlouholetého přítele nalezl Boettinger v osobě ředitele Západočeského uměleckoprůmyslového muzea Jindřicha Čadíka, který mu, coby plzeňskému rodákovi a synovi známého plzeňského fotografa Josefa Böttingera, uspořádal v Plzni dvě velké výstavy v letech 1925–1926 a později napsal jedinou jeho dosavadní monografii. V českém dějepise umění stál Boettinger vzhledem ke konzervativní povaze svého díla vždy poněkud v pozadí. Jeho jméno se dosud objevovalo jen příležitostně v textech a na výstavách věnovaných umění přelomu 19. a 20. století, akademické malbě, karikatuře a díky množství kreseb z hudebního prostředí i dějinám hudby.
