„Bez lásky je člověk vlastně jako mrtvola na dovolené.“
Robby Lohkamp má s Ottou a Gottfriedem malou autodílnu s benzinkou. V nejistých časech Výmarské republiky je kamarádské podnikání drží nad vodou a umožňuje jim na silnicích projíždět vozy způsobem, po němž hrozí mastná pokuta. Mladík přespávající v penzionu u hřbitova by se přesto rád rozletěl daleko víc – třeba až ke světlům Ria de Janeira –, jenže křídla mu přistřihly frontové zážitky z první světové války i vratký mír lemovaný nouzí a popíjením. Pak potká Patricii, a svět rázem dostává smysl. Robbyho milá je upřímná, jiskrná, a přece pořád zimomřivá, což má zdrcující příčinu. A jako by té smůly let 1928/29 nebylo dost, začínají v ulicích běsnit gauneři podněcovaní plamennými projevy knírkatého psychopata. Výsledek? Ať se v románu velkého německého pacifisty schyluje k hnědému teroru, kterému člověk neujede ani rychlostí 189 km/h, navzdory době pod psa se mu chce tolik žít – a přežít. I když osud je někdy proti.
Za výpad proti Hitlerovi v románu z roku 1936, který směl tehdy vyjít jen v Nizozemsku a nejnázorněji dokládá Remarquovu spřízněnost s velikány „ztracené“ generace Hemingwayem a Fitzgeraldem, vystupňovali nacisté represe vůči tvůrci, vedené proti němu už od převratu v roce 1933. Filmovou verzi románu přesto hollywoodský režisér Frank Borzage natočil už v roce 1938 s Margaret Sullavanovou v roli Patricie, která byla za tento výkon nominována na Oscara.
„Koňak tekl jako zlato, džin zářil jako akvamarín a rum byl sám život. (…) Bezútěšnost nevlídných nájemních pokojů, jež nás očekávaly, a zoufalství bytí byly zapomenuty, barový pult se proměnil ve velitelský můstek života a my jsme bouřlivě vyplouvali do budoucnosti.“ – ukázka z knihy