Výchozí teze knihy o spravedlnosti zní: Spravedlnost není jednou dosaženým, dokonce ani cílovým stavem, jehož má být dosaženo. Naopak, spravedlnost je nezavršitelnou hodnotou, protože svou povahou je sporem o to, jakým způsobem jí má být dosaženo. Autor chápe spravedlnost jako výsostnou hodnotu, jež se nutně neváže ani na právo, ani na moc, přestože s nimi má leccos společného. Proto jsou vztahu spravedlnosti a práva a spravedlnosti a moci věnovány dvě samostatné kapitoly.
Jak je možné, že Hans Kelsen vykázal spravedlnost z oblasti práva, zatímco Gustav Radbruch naopak tvrdí, že „právo je vůlí ke spravedlnosti“? To je jedna z mnoha otázek, jimiž se autor v této knize zabývá. Zamýšlí se rovněž nad zdroji, z nichž spravedlnost čerpá svou existenci, ať už jsou to zdroje mytologické, náboženské či filozofické. Na rozdíl od dosavadní tradice, která chápala spravedlnost v úzké vazbě k právu a společnosti, je v této knize spravedlnost podána jako nejen nekončící, ale hlavně neukončitelný spor o svou povahu.