Zánik koloniálních impérií v Africe se stal přelomovou událostí 20. století. Definitivně skončilo období novověké evropské expanze i mocenská priorita několika málo západoevropských států v globálním politickém systému. V něm se po druhé světové válce prosadily supervelmoci a ekonomické síly se zájmem otevřít Afriku vlastnímu vlivu. V české literatuře tvořily dějiny africké dekolonizace pouze součást historie kolonialismu nebo světových dějin. Navíc dobové ideologie deformovaly i naši interpretaci dekolonizačního procesu. S odstupem času umožňujícím objektivnější pohled je třeba zpracovat téma jako samostatnou monografii a připomenout, za jak nejednoznačných okolností kolonialismus ustupoval a jak složitě, a ne vždy úspěšně, vstupovaly desítky nových afrických států do konfliktního bipolárního světa.
Byly to většinou umělé a etnicky složité celky, které obvykle musely překonat nedostatek identity a vstoupit na bouřlivou mezinárodní scénu jako slabší aktéři. Vztyčení nových vlajek nepřineslo africkým státům automaticky úplnou suverenitu a politická nezávislost nenabídla africkému lidu vždy prospěch. Neokolonialismus v mnoha svých formách omezil mnoho afrických společenství a Evropa, která změnila vnější formu styku se sousedním kontinentem, nikdy nepřestala severní i subsaharskou Afriku ovlivňovat.
Africké elity často nenaplnily svou vůdčí roli a vystavily se ekonomickým či vojenským intervencím, které nakonec prosperitu zajistily jen výjimečně. Také současná Afrika zápasí s dědictvím dekád, kdy se takřka najednou změnily poměry a vazby na plochách třikrát větších než Evropa. Znalost dějin africké dekolonizace je mimořádně užitečná k pochopení současných vztahů mezi kontinentem někdejších kolonizátorů a světadílem dřívějších podřízených. A to i proto, že v Africe s jednou a půl miliardou obyvatel je ekonomicky, humanitárně i vojensky přítomná i Česká republika jako součást Evropské unie.
