Byl nádherný květnový den, na nebi ani mráčku. Ptáci zpívali a jarní květiny se předháněly, která bude vonět víc. Když Silvina postřehla, že na lavičce sedí princ Frederik, zrychlila krok. Ale muž, který jí chtěl předešlou noc snést modré z nebe, dnes nebyl sám. Vedle něj seděla upravená dáma v růžovém značkovém kostýmu. Když k nim přišla, žena pomalu vstala. „Vy musíte být Silvina,“ pronesla chladným hlasem. „Jsem Almut von Wittgen, Frederikova snoubenka.“ Silvina okamžitě zbledla. Nevydala ze sebe ani hlásku. A nevěnovala pozornost ani princovu prosebnému pohledu. Místo toho se rychle otočila a utíkala pryč.