Román je tvořen mozaikou vzpomínek, pocitů, snových fantazií i strohých záznamů a novinových zpráv jako rekonstrukce času, který nelze nikdy vrátit.

Kdyby tehdy v roce 1956 nebylo všímavých sousedů, kteří se podivovali nad nezvyklým tichem v sousedním bytě, asi by nevznikl tento román, protože ani Peter Wawerzinek by už nebyl na světě. Policie v prázdném bytě v Rostocku našla vyhladovělého dvouletého Petera a jeho roční sestřičku. Jejich matka prchla do západního Německa. Peter začal mluvit až ve čtyřech letech a prvních deset let svého života strávil v dětských domovech a v několika pěstounských rodinách. To, že má sestru, zjistil až ve 14 letech a o své matce se dozvěděl ještě později.

Dlouho po znovusjednocení Německa ji poprvé a naposledy vyhledá a zjišťuje, že má ještě osm nevlastních sourozenců. To v něm probudí skutečnou posedlost psát. Prostřednictvím tvoření románu se tak Wawerzinek pokusil po padesáti letech zacelit mrazivou díru ve své duši, kterou způsobila osamělost, neláska, ztráta i zrada. „Stal jsem se spisovatelem proto, abych mohl napsat o své matce. A ta cesta pro mne byla jako putování do oblasti věčného ledu,“ říká.

Krkavčí láska (Rabenliebe, 2010) získala v roce 2010 německou Cenu Ingeborg Bachmannové a byla v úzkém výběru na Německou knižní cenu.