Průvodce po Saint-Germain-des-Prés

Boris Vian, francouzský spisovatel, překladatel, hudebník, malíř a herec se narodil 10. března 1920. Vzhledem k srdečním potížím byl středem matčiny péče. V době studií Vian našel své nejbližší, většinou celoživotní přátele. Jejich jmény a přezdívkami později křtil protagonisty svých románů. V roce 1942 se Vian setkává s Claudem Abadiem, který Viana angažoval do svého džezového orchestru a založil tak Vianovu kariéru džezového hudebníka. Francouzskou porážku a německou okupaci Vian odmítl brát na vědomí a uzavřel se do mikrosvěta mejdanů, krásných dívek a džezu. Přesto v této zkušenosti válečného dospívání lze hledat zdroje toho, že ve Vianových textech je úzkost tak trvale přítomna, že násilí je v nich rubem komiky a krutost rubem něhy. Konec války strávil Vian jako zaměstnanec Francouzského normalizačního úřadu, jehož činnost podnítila Viana například k pokusu normalizovat používání nadávek. Od února 1946 pak získal místo v Živnostenské komoře papírenského průmyslu. Poválečnou éru prožíval ve znamení džezu a literatury, ale žádná z jeho próz neměla čtenářský úspěch. Zato mimořádného ohlasu se dostalo románové mystifikaci Naplivám na vaše hroby (1946), která byla čtenářům předložena jako Vianův překlad amerického autora Vernona Sullivana. Paradoxně byla Vianova literární sláva až do jeho smrti spojena právě s tímto obratným pastišem. Finanční úspěch mu umožnil dát výpověď v Živnostenské komoře a začal vystupovat s Abadieho orchestrem. Pokoušel se malovat, psal divadelní skeče, spolupracoval s rozhlasem i filmem. Roli trumpetisty postupně vyměnil za roli hudebního publicisty. Jeho nemocné srdce se zastavilo 23. června 1959 při promítání filmové verze románu Naplivám na vaše hroby.
 Vianovo vypravěčské dílo se skládá ze šesti románů, ze čtyř sullivanovských mystifikací a ze čtyř knih povídek. Pouze jediná povídková kniha - Mravenci (1949) - je však skutečně autorským souborem, ostatní tři svazky - Podšité chvilky (1962), Vlkodlak (1970) a Flanďákova koupel (1981) - připravili editoři po Vianově smrti. Romány - Rozruch v Andénách (1966), Vercoquin a planktón (1946), Pěna dní (1947), Podzim v Pekingu (1947), Červená tráva (1950), Srdcerváč (1953) - se v době vydání nesetkaly se zájmem širšího publika a čtenáři je objevili teprve v šedesátých letech. Pro většinu čtenářů je Vian autorem, který stvořil něžný a krutý snový svět, v němž předměty, rostliny i zvířata žijí svými autonomními životy. Půvab tohoto světa učinil z Viana kultovního autora.
 Motivy ke svému poslednímu románu Srdcerváč si Vian poznamenával již od roku 1947, dopsal ho v roce 1951 a knižní vydání se objevilo v roce 1953. Je to patrně nejsložitější a nejpesimističtější Vianův text, plný freudovské symboliky. Jedním z jeho podstatných témat je rozpor mezi mužským a ženským světem. K freudovské inspiraci odkazuje postava Kubohnáta, který se sám prohlašuje za psychoanalytika a psychiatra. Trpí vědomím vnitřní prázdnoty a chce používat seancí k tomu, aby si přivlastnil touhy druhých. Mužský svět je reprezentován především obyvateli podivné vesnice, nejvýraznější postavou románu je však Klementina - sugestivní obraz agresivního mateřství -, vyhánějící manžela poté, co splnil svou manželskou povinnost, a uzamykající své děti do klecí, aby je mohla lépe chránit. Nejenže se v této pesimistické symbolice mužský a ženský svět beznadějně rozcházejí, ale stojí proti sobě s veškerou zběsilostí, jíž jsou schopny.