Evropská integrace byla vždy pojímána jako jednosměrný proces prohlubování spolupráce, vyjádřený také v proklamaci obsažené ve Smlouvě o Evropské unii o „vytváření stále užšího svazku mezi národy Evropy“. Tento koncept byl dominantně přijímán nejen na politické scéně, ale rovněž v akademické obci. Záměrem knihy je zkoumat opačnou a dosud u nás i v zahraničí opomíjenou situaci, tedy zpětný přenos pravomocí z Evropské unie na členské státy.
Text podrobně rozebírá následující problémy:
Jak lze charakterizovat přenos pravomocí na Evropskou unii optikou práva EU a vnitrostátních právních řádů?
Obsahuje právo EU nástroje umožňující přenést pravomoci EU zpět na členské státy?
Existují příklady zpětného přenosu pravomocí? Co je v praxi překážkou častějšího využití konceptu?
Jak se vnitrostátní a unijní právo staví k úplnému zpětvzetí pravomocí (vystoupení z EU)?
Bylo již dosaženo stavu, kdy členské státy jsou s Evropskou unií natolik kvalitativně a kvantitativně spjaty, že zpětvzetí pravomocí reálně pozbylo smyslu?

Autor neuznává názor o automaticky škodlivém vlivu Evropské unie, kvůli kterému jedinou správnou cestou je co největší návrat pravomocí členským státům nebo dokonce vystoupení z Evropské unie. Stejně tak naivní je ovšem obhajoba teze, že integrace bude neustále směřovat pouze vpřed. Při míře různorodosti zájmů v Evropské unii se právem uznaný a v praxi využívaný koncept zpětvzetí pravomocí stává nástrojem, který napomůže větší flexibilitě přenosu pravomocí mezi členskými státy a EU a dovolí oběma stranám efektivně se přizpůsobit vnitřním a vnějším změnám podmínek.