Publikace se zabývá rolí, kterou parlamenty členských zemí EU měly a mají jako kolektivní aktér politického systému EU. Vysvětluje historický vývoj tohoto aktérství a poté analyzuje využití instrumentů, které parlamenty dostaly k dispozici Lisabonskou smlouvou. Autor se zaměřuje na praxi kontroly subsidiarity u legislativních návrhů a vysvětluje, proč a do jaké míry se parlamenty na kolektivní kontrole legislativy podílejí. Dochází k závěru, že parlamenty své kolektivní aktérství chápou jako brzdu evropské integrace. Tento závěr autor interpretuje také v obecném politickém kontextu, přičemž zdůrazňuje potřebu kolektivní aktérství parlamentů v EU výrazně zefektivnit a zatraktivnit.