Nesmírně spletitá historie psychoanalýzy, historie vášnivě soupeřících idejí, teorií i jednotlivých frakcí byla dlouhou dobu sužována otázkou, zda je psychoanalýza věda, umění či snad dokonce jakási verze literární kritiky. V této skvělé knize zastává Joseph Schwartz názor, že psychoanalýza je věda, věda o lidské subjektivitě, jejímž cílem je probádat vnitřní svět člověka a porozumět mu. Od počátků psychoanalýzy na konci devatenáctého století, kdy se začala rozvíjet na základě neurologie, sledujeme cestu této disciplíny jako systematické snahy o porozumění prožívání lidí, k němuž se za posledních sto let snažilo přispět velké množství vědců. Psychoanalýza je výtvorem dvacátého století, století, v němž došlo ke kataklyzmatické válce a genocidě, k velkému stěhování národů, nárůstu bohatství i chudoby. Dostalo se jí nezáviděníhodného úkolu – léčit lidské duše, kterým ublížilo společenské uspořádání, jejž jsme si sami připravili.
V knize
Dějiny psychoanalýzy sledujeme
Freudovo rané období, kdy byl cílevědomým mladým neurologem v antisemitsky naladěné Vídni, začátky jeho spolupráce s Josephem Breuerem při vytváření „léčby mluvením“ a politický chaos ve střední Evropě dvacátých a třicátých let, kdy se náš příběh přesouvá do Velké Británie a Spojených států. Ve Spojených státech poskytly nejextrémnější formy duševní bídy nové poznatky o tom, že interpersonální vztahy zaujímají centrální místo v duševním zdraví člověka; v Británii zase vedla práce v oblasti dětské psychoanalýzy k převratnému průlomu v chápání struktury a dynamiky lidské duše. V knize Dějiny psychoanalýzy autor velice jasně a precizně propojuje velké události dvacátého století a teoretické proudy psychoanalýzy, aby popsal paradigmatický posun, kterým psychoanalýza prošla od původního Freudova pohledu na lidskou bytost jako primárně usilující o snížení napětí vzniklého z působení instinktů až k modernímu psychoanalytickému pohledu na lidskou bytost jako v zásadě hledající uspokojující lidské vztahy. Tento lidský, neškolometský pohled na spletitou a různými rozkoly sužovanou historii ukazuje, že psychoanalýza podněcuje k pochybnostem o jednom z největších mýtů moderní západní společnosti, mýtu o člověku žijícím samotně. Z toho důvodu lze očekávat, že se setká se silným nesouhlasem u lidí zastávajících vžitý, nicméně mylný názor, že člověk je nezávislý, což s sebou zároveň ponese popření toho, jak velice důležité jsou lidské bytosti pro sebe navzájem.
Kniha
Dějiny psychoanalýzy představuje první obsáhlé dějiny jednoho z největších výdobytků dvacátého století – začátku systematického a účinného chápání sebe sama.
