Nekonečný tyátr poprve seznamuje české čtenáře s divadelní tvorbou filmového i divadelního režiséra, literárního a dramatického autora Alejandra Jodorowského.
Jsou zde zastoupeny rané texty z doby jeho spolupráce s mimem Marcelem Marceauem i texty z šedesátých let, která strávil v Mexiku jako divadelní režisér soudobé dramatické avantgardy (F. Arrabal, E. Ionesco, J. Genet, L. Carringtonová aj.) i svých vlastních divadelních textů (Zaratušra). Později začíná teoreticky promýšlet a pořádat jednorázová „efemérní“ vystoupení, která se svými východisky blíží paralelně vznikajícímu „happeningu“ a jejichž potenciál se naplno rozvine ve chvíli, kdy společně s Ferdinandem Arrabalem a Rolandem Toporem zakládá tzv. Panické hnutí (tomu je zde věnováno hned několik podstatných teoretických a manifestačně se vyhraňujících statí – Panická metoda, Panický princip a pečená kuřata, Odstraňme divadlo z divadla! a Efemérní panické akty). Do stejného období patří i texty, které se snaží o praktická uplatňování východisek postulovaných v principech Panického hnutí (Tunel, který požírá svůj vlastní ocas a Napravený slídil).
Na počátku sedmdesátých let se Jodorowsky natrvalo usazuje ve Francii a věnuje se převážně filmu a psaní komiksů. K divadlu se ale pravidelně vrací prostřednictvím regulérních dramatických textů (Nekonečný sen, Královská krev, Škola břichomluvectví, Tři stařeny a Hypermarket). Jako součást svého psychomagického a tarotového systému terapeutického zaměření píše na konci devadesátých let Panický kabaret, který nejenže režíruje, ale sám si v něm i zahraje a do většiny rolí obsadí tři své syny, jejich manželky a děti, a tak sám vůči sobě i vůči nim uskuteční psychomagický akt rodinné divadelní terapie.
Výbor, který připravil autor sám, obsahuje i surrealistické operetní libreto, na kterém spolupracoval s legendární surrealistickou malířkou a spisovatelkou Leonorou Carringtonovou (O pavoučí princezně).