Řada publikací líčí Rudolfa Habsburského (1858-1889), syna císaře Františka Josefa I. a jeho ženy Alžběty, jako poněkud zdegenerovaného aristokrata, kterého charakterizují náruče hereček, obskurní šantány, alkohol a drogy a jehož tragický skon provázejí nejroztodivnější pověsti. Brigitte Hamannová však korunního prince vykresluje především jako člověka, který péčí učitelů, předních evropských vzdělanců a díky své touze po vzdělání a úctou k vědění získal v dospívání nejen mimořádné znalosti, ale osvojil si i životní postoje, jež se v průběhu času příliš neměnily. Vyhraněná světonázorová stanoviska, jež Rudolf rozvíjel ve studentských pracích a až do posledních dnů v množství novinových (ovšemže anonymních) článků, v jiných publikacích, osobními kontakty i různými prohlášeními, představují následníka habsburského trůnu, tradičně konzervativního a klerikálního, ve značně překvapivém světle. Zaujetí pro liberální uspořádání společnosti, svobodu, lidská práva, humanitu a pokrok a s tím související odpor k nevzdělané aristokracii, nacionálním projevům, ke klerikalismu a antisemitismu Rudolfa sblížily s představiteli měšťanské - často židovské - inteligence a neodvratně ho vzdálily od císařského dvora. Byl bez politického vlivu i oficiálních informací, a přece se houževnatě angažoval pro mnohonárodnostní rakousko-uherskou monarchii, jejíž další existenci spatřoval v odmítnutí militaristického Německa a ve spojenectví s Francií a Ruskem. Nereálnost následníkových cílů, nenaplněný soukromý život, nemoc a jistě i přemíra šampaňského s koňakem a morfium nakonec vedly k devastaci kdysi tak zářivé osobnosti. V loveckém zámečku Mayerling však nezazněl jen jeden výstřel. Rudolf vzal s sebou na smrt i sedmnáctiletou milující Mary Vetserovou...
