Ponižování, šikanování, bití, psychické týrání - s Jacqueline Pascarlovou se život opravdu nemazlil. Otec rodinu záhy opustil, psychicky labilní matka se o dítě nedokázala sama postarat a její nový partner holčičku zneužíval. Jacqueline si navíc brzy musela kupovat vlastní jídlo a oblečení, přispívat na elektřinu i nájem a doma nesměla používat ani telefon. Už ve třinácti si sama vydělávala a vydávala se za starší, aby po vyučování mohla pracovat jako pomocná prodavačka v obchodním domě. V šestnácti se odstěhovala z domova a snažila se protloukat, jak to šlo. Když se seznámila se studentem Bahrinem, jako by se ocitla v pohádce.
Bahrin pocházel z malajsijské královské rodiny a byl velmi bohatý, přesto Jacqueline téměř prorocky váhala, když ji požádal o ruku. Jak ale mladá dívka dokáže odolat, když ji partner zahrnuje květinami, zve do nejluxusnějších podniků a slibuje věrnou lásku? I ona nakonec podlehla. A ocitla se v pasti. Jakmile se s manželem přestěhovala do Malajsie, ukázal Bahrin svou pravou tvář. Urážky a nadávky záhy přerostly v kopance a bití. A rukojmím se staly děti. Právě kvůli nim se snažila peklo vydržet a právě kvůli nim se posléze odhodlala požádat o rozvod. Nepočítala však s manželovou pomstychtivostí.
Dne 9. července 1992 se svými dětmi mluvila naposledy. Nikdy nezapomene, jak jí sotva sedmiletá Shahirah do telefonu vesele prozpěvovala. Nikdy nezapomene, jak ji devítiletý Iddin ještě naposledy prosil, aby k otci nemusel, a jak nakonec s těžkým povzdechem rezignovaně souhlasil. Už nikdy ho neviděla.
Jacqueline se pustila do zoufalého boje, aby své děti získala zpět - tiskové konference, články v novinách, žádosti o pomoc mezinárodním organizacím a veřejná vystoupení. Marně. Proti ní stál příliš mocný protivník.
Rok, dva, pět, deset. "Uvidím ještě někdy svoje děti?" Když autorka psala tuto knihu, odpověď na její otázku zněla: Jen zázrakem. A ten zázrak se alespoň zčásti skutečně stal. V dubnu roku 2006 se Jacqueline po nekonečných letech opět setkala se svou dcerou Shahirah.
